Pretty woman - 18. Osmnáctá hodina

Když se Harriet vrátila k sobě domů, byl už bezmála podvečer. Sice ještě nebylo ani šero, jelikož se blížilo léto a stmívalo se později, ale stejně si uvědomovala, že je pozdě a strávila u své kamarádky hodně dlouhou dobu.
Stále cítila bolestivou tíhu u svého srdce.

Ginny. Její, kdysi jeho, krásná a ryšavá Ginny. Děvče, které si získalo Harryho srdce. Milovala ji, i teď, když byla ženou. Sice už ne tolik intenzivně, ale stále k ní cítila jisté pouto. Chápala, že teď už o ni Ginny nestojí, ale jak jí tohle mohla udělat? Cítila se mizerně. Cítila se zbytečně. Bolelo to. I když věděla, že Ginny si tohle zaslouží a že by měla být šťastná, stejně se Harry cítila pod psa a svým způsobem podvedená.
Uplynuly dva týdny a pár dní a Ginny už si za něj-ni našla náhradu. Oliver Wood. Jak dlouho toho kluka neviděla. Naposledy ve škole. Harry Potter měl Olivera rád. Ujal se ho tehdy, když mu bylo jedenáct a vedl ho při famfrpálu. Všechno ho tehdy naučil. Oliver byl vždycky skvělý. Určitě se k Ginny hodí. Ale…copak se Ginny ani trochu necítila, že ji zrazuje? Vždyť to, co se tehdy stalo, když Harryho odhodil ten oblouk, bylo čerstvé. Neuplynuly ani tři týdny a Ginevra si už našla někoho dalšího.
Nebo…to nebylo tehdy? V hlavě Harriet hlodal červík pochybností. Co když ji, tedy jeho, Gin podváděla už tehdy? Co když to s Oliverem táhla už v době, kdy spolu chodili? I tehdy by to vcelku chápal. Nikdy na ni neměl čas, vždy upřednostňoval práci a nikdy nechápal, jak musí Ginny scházet. Byl bezohledný..byl prostě..chlap.
Ach, jak ji to muselo bolet.
Určitě asi tak, jako ji teď bolelo, když se dozvěděla pravdu.
Její Ginny..a její láska..je už nadobro ztracená.


Když vyšla z krbu, jen zaraženě hleděla do země, jako by snad zkoumala vzory starého koberce, který tu byl jistě už od doby, kdy byl Sirius malý.
Nemohla přestat přemýšlet nad tím, co se dozvěděla.
Hermiona určitě udělala dobře, že jí to řekla. Aspoň už si konečně uvědomí, že její šance jsou zmařeny. Ale co když se zase stane mužem, opravdu už o něj Ginny nebude nikdy stát? Bude pozdě. A on by o ni určitě stále stál.
Byla zmatená. Nevěděla, co cítit, co by měla cítit.
Na jednu stranu věděla, že ji to bolí, ale na druhou stranu věděla, že by to tak mělo být a že je to správné a ona jim to oběma přála.
Na jednu stranu cítila, že Ginny ještě stále trochu miluje, ale zároveň cítila, že už to v tom ženském těle není ono a přemáhá ji touha k opačnému pohlaví.
V posledních dvou nocích se jí dokonce zdály sny o Severusi Snapeovi. V jejích snech měl vlasy stažené v cop. Ona byla u něj jako obvykle v pátek na testech a on tam chodil pouze ve volných černých kalhotách. Jinak na sobě neměl ani hábit, ani košili, ani tílko, dokonce ani boty. Producíroval se tam jako Herkules a medovým hlasem k Harriet promlouval. Pořád dokola jí opakoval, jak je podobná její matce a jak byla její matka krásná a vášnivá.
Vždy se pak Harry probouzela k ránu zpocená a udýchaná, protože většinou její sny končily tím, jak její šaty z jejího těla sjely na kamennou podlahu sklepení.

Byla zmatená. Nedokázala sama sobě říct, co vlastně cítí, ale věděla, že něco ohromně těžkého jí leží na srdci. Že ji to ničí…ale..co ji vlastně ničí? Nedokázala to identifikovat.
„Harry!“
Už dobrou čtvrthodinu pro změnu zírala na protější zeď.
„Harry!“
Jako by na ni někdo mluvil. Někdo hodně milý a jí blízký. Proč nemůže mít taky někoho, kdo by ji miloval a ona jeho? Tak toužila po tom někoho milovat. Někoho mít, sdílet s ním hodiny, dny, měsíce, život…
Tak toužila po tom, aby potkala tu svou životní lásku.

„Harry, slyšíš?!“

Lásku, která by jí byla opětována. Proč tohle neviděla, když byla muž? Jsou opravdu všichni muži takto zaslepení? Opravdu jsou to takoví citoví ignoranti?
„Harry! No tak, prober se!“ tentokrát jí někdo zatřásl.
Přerušila své přemýšlení a snění a zadívala se na několik centimetrů před sebe.
„Och, Reme..“
„No sláva. Už asi deset minut tady do tebe hučím a ty pořád nic! Co se děje? Nad čím si přemýšlela? Víš co? Pojď do salónku si sednout do křesla, vidím na tobě, že to nutně potřebuješ,“ chytl ji za ruku a táhnul ji k nejbližšímu křeslu. Posadil ji jako bezvládnou loutku a dřepnul si starostlivě k ní.
„Harry,“ promluvil vlkodlak znovu, „co se stalo?“
A v ten moment se Harry jako hysterická slečinka rozeštkala a pověsila se Removi kolem krku. Začala brečet.
Tolik to bolelo. Tak se cítila zrazená, opuštěná a zbytečná.
Čert jí byl dlužen tuhle životní změnu.
Proč jen tehdy neposlechla Hermionu a Ginny a nenechala ten záhadný oblouk být obloukem? Proč měla vždycky tu svou tvrdohlavou hlavu a ten svůj zachráncovský komplex a měla potřebu všechny zachránit a vrátit jim život? Stýskalo se jí po Siriovi, chtěla ho zpět..chtěl ho zpět, ale za jakou cenu?
Jako muž se cítila spokojená, cítila se spokojená, protože..necítila! Necítila tohle. Tuhle beznaděj, tuhle osamělost, tuhle citovou absenci. Chtěla něco, co nemohla mít. Ale proč?
Slzy ji po tváři tekly úplně samy. Chtěla se ovládnout, chtěla být normální. Nechtěla ze sebe dělat hysterickou nánu a ztrapňovat se, ale když ono to nešlo. Všechno na ni v poslední době tak doléhalo a už to potřebovalo ven. Potřebovala všechnu svou bolest ventilovat, potřebovala se toho zbavit, svěřit se.
Proč ji Draco nechce jako partnerku? Proč stojí jen o její tělo? Proč se chová, jak se chová? Jeho arogance jí ubližuje, jeho jednání…bolí. Na všechny urážky si už zvykla, brala to jako součást jejich života a skvělého pracovního svazku. Musela uznat, že kdykoliv se špičkovali, docela jí to bavilo. Ale vždy, když došlo na otázky intimity, Draco se zachoval jako typický gigolo, kterému jde pouze o jedno. Ale proč tohle dělal? Ona by jinak o něj možná stála. Nebo ne?
Jaký je asi v téhle věci Severus Snape?
Přitiskla se blíže k Removi a dále mu plakala na rameni.
„Remusi!“ vzlykla nešťastně. „Proč já. Proč tohle všechno. Ona mi ublížila.“
„Co se stalo, Harry!“ Remus byl nešťastný z výlevu Hariettiných citů. Co se jí mohlo stát, že se z toho tak složila?
„Reme..ona…Ginny…našla si někoho jiného.“
„Tohle tě trápí? Harry,“ objal Remus syna-dceru svého někdejšího nejlepšího přítele, „nebuď z toho smutná. Ginny tě určitě v hloubi svého srdce miluje, ale zkrátka jde dál a ty budeš muset taky.“
„Ale já..chci…aby mě někdo miloval. Já to potřebuji. Proč se stalo tohle zrovna mně? Já jsem ji milovala…já…nechci být sama.“
„Nebudeš, to ti slibuji, Harry,“ pohladil ji muž po vlasech a jal se ji dál utěšovat.
Harry bolelo u srdce jako nikdy v životě. Bylo toho už příliš.


***


Draco si zrovna četl nějakou knihu, kterou našel ve staré knihovně, která dříve patřila členům jeho rozvětvené rodiny. Kdyby nevěděl, že Potter bydlí v Blackovic domě, ani by se tam nešel podívat, ale jelikož znal rodinu své matky, věděl, že v knihovně Blacků jistě najde něco zajímavého ke čtení.

Když zrovna dočítal poslední řádky, rozhodl se, že si nakonec přeci jen znovu prohlédne lejstra, která dopoledne přinesla Evansová z jejich kanceláře. Zatracoval svou prozíravost, protože jej vůbec nenapadlo vzít si ty složky s sebou do pokoje a nechal je ležet v tom pitomém přijímacím salónku. Přesně tam, kde je Evansová nechala.

Scházel potichu po schodech, protože věděl, že v kuchyni by měl být ten prašivý vlkodlak. Slyšel ho, když vycházel ze svého pokoje a šel dolů. Jistě se šel najíst, co jiného by dělal, bylo ještě moc brzy, aby se zavřel do sklepa, protože měl ještě několik hodin, než zajde slunce.

Snažil se na sebe neupozornit. Opatrně se přibližoval k futrům vstupních dveří do salónku, když ho zastavil výjev, který spatřil.
Naštěstí stihl odskočit za stěnu, protože si jej ani jeden z aktérů, které zrovna mohl vidět, nevšiml.
Před ním se totiž objevila záda toho nuzáka Lupina, který momentálně objímal Evansovou. Měla zavřené oči a hlavu položenou na jeho rameni. Tiskla se k němu, jako by to bylo snad naposledy v životě a on k ní nápodobně.
Pevně stisknul zuby. Normálně by nechal své jízlivé já, aby proneslo několik sarkastických slov na jejich účet a vysmálo se jim a ponížilo je, ale hrdopýšek uvnitř něj ho zarazil a nakázal mu, aby zde zůstal a dál sledoval scénu před sebou, ale hlavně, aby mlčel...
Lupin se zrovna ještě víc k Potterové přitisknul a něco povídal.
„Nebudeš, to ti slibuji, Harry,“ pohladil ji muž po vlasech a jal se ji dál utěšovat. „Nebudeš…,“ políbil ji na čelo. „Mám tě rád. Mám tě moc rád a pamatuj si, že nikdy nebudeš sama!“
„Já tě mám taky moc ráda, Remusi. Děkuji ti, že jsi tady se mnou.“
„To já děkuji tobě.“


Draco rudnul v tváři a vztekle zatínal pěsti na obou rukách. Jak si můžou jen dovolit takhle veřejně se tu muchlovat. Jak můžou..takhle..takhle..ohrožovat jeho mravní zásady. Takhle na veřejnosti. Kdokoliv by je mohl vidět..třeba..on..Draco…pak…třeba Weasley, kdyby třeba zase přišel. Nebo Grangerová, kdyby chtěla přijít. Nebo…třeba…třeba on…a co teprve…netahá se náhodou Lupin s tou svojí potrefenou Tonksovou? Dracovou sestřenicí? A co se má co Potter-Evansová takhle muchlovat s každým, o koho zavadí! Tohle..je..nepatřičné a nevkusné! Je teprve osmnáctá hodina. Teprve šest večer. Copak si nemohli počkat, až bude aspoň deset? Nebo..nebo..prostě..zalézt si někam spolu, kde by byli o samotě? Kdo se má na tohle dívat?
Ne…žádné takové, aby si někam lezli spolu do soukromí. Potty je přece počestná žena a vůbec..co na tom vlkodlakovi vidí? Co má on, co Draco nemá? Tohle byl vrchol!

Plavovlasý aristokrat už to déle nevydržel a vstoupil se zakašláním do dveří.
Remus v ten moment pustil Harry a Harry se snažila tvářit, jako by se nic nestalo a nenápadně si otřela mokré oči.
Draco, dělaje, že je vůbec nevidí, šel ke stolku a vzal si z něj lejstra, pro která původně přišel.
Když odcházel, nakonec je sjel znechuťujícím pohledem a beze slova zase s dusotem vyšel po schodech nahoru do svého pokoje, kde třískl hlasitě s dveřmi.

„Omlouvám se, tohle..“
„Za co se omlouváš, Reme,“ usmála se brunetka a otřela si znovu své oči. „Nemáš za co. Nic jsi neudělal. Nemůžeš za to, že ten arogantní egoista se snaží působit důležitě.Vůbec se tím netrap, to je jen jeho problém,“ její oči zase mírně oživly, „a děkuji ti. Za to, že jsi. Ani netušíš, jak si mi pomohl, Reme,“ postavila se na nohy a s melancholickým úsměvem na rtech se rozhodla odejít do svého pokoje.
Když už pokročila ke dveřím a chytila se jejich futer, ještě se otočila.
„Ty, Remusi…“
Muž zdvihl hlavu a upřel své oříškovo-zelené oči na Harry. „Ano?“
„Snape miloval mou matku?“
Bylo vidět, že vlkodlaka otázka dívky dost překvapila. Na chvilku se zarazil a promnul si prsty svou bradu, „Z čeho tak soudíš? Jak si na to přišla?“
Harry se jen usmála a na chvilku se zamyslela, načež dala průchod své myšlence. „Tehdy ve sklepení. Snape řekl, že mu matku hrozně připomínám. Oni…se spolu bavili? Proč by o ní mluvil, pokud ne…miloval ji?“
„Myslím, že mně nepřísluší, abych ti na to odpovídal, Harry. Pokud tě to opravdu zajímá, zeptej se ho na to v pátek sama. Sám uzná za vhodné, zda ti vysvětlit, proč ti to řekl.“
„Jsi nějaký tajemný, Remusi,“ rozesmála se a posléze naklonila chápavě hlavu. „Vím, že víš, jak to bylo, ale nezlobím se na tebe, že mi to nechceš říct. Asi máš pravdu, je to jeho tajemství a myslím, že se ho na to zeptám,“ zavlnila rty a nakonec se usmála. „Večeřel jsi už?“
„Ano, děkuji, Harry. Bylo to vynikající.“
„Dobře. Tak tedy…doufám, že se dnes budeš mít v rámci možností dobře. Já si teď asi půjdu lehnout, nějak mě bolí hlava. A potřebuji si nějak nad tím vším popřemýšlet a zhodnotit svůj život.“
„Dobře, tak si odpočiň. Víš co? Mám v pokoji ještě nějaký uklidňovací lektvar od Severuse, přinesu ti ho, bude ti po něm lépe…“
„To budeš laskav…“



***


Mladý Malfoy dorazil do svých komnat poněkud rozladěn.
Ani ne tak samotnou skutečností, že načapal Evansovou, jak se tam tulila k tomu prašivému vlkodlakovi, ale hlavně tím, že zjistil, že mu to vadí.
Vůbec netušil, že v něm tohle může vřít. Že je v něm zaražený osten žárlivosti a ta žárlivost směřuje ke komu jinému, než k člověku, se kterým se téměř celý život nenáviděl.
Jak bylo vůbec možné, že se tohle v něm seběhlo? Copak si nedával pozor? Ale on přeci nikdy nežárlil. Malfoyové přeci nežárlí! Berou si to, co chtějí, ovládají ty, které chtějí a nikdy se nenechají nijak ovlivňovat.
Tak jak je možné, že ho štve, že před chvílí viděl Lupina objímat Harry? On ji neměl co objímat! Harry měla objímat něj. Jeho Harry! Ona má patřit jemu! Jak je možné, že ona dává přednost tomu ošoupanému chlápkovi, co by mohl z místa konkurovat kdejakému bezdomovci, zatímco on je krásný, bohatý, perspektivní, přitažlivý, sexy a neodolatelný. Co má Lupin, co on nemá?
A proč tohle vůbec řeší? Proč nad tím už dobrou čtvrt hodinu přemýšlí? A proč mu to nedá pokoj? Vždyť je to vlastně jen Potter! Je to jen obyčejná ženská, jako každá druhá! Sakra! U Salazara, tohle mu byl čert dlužen. A ke všemu je oba dva musí denně vídat pod stejnou střechou. Nesnášel to tu. Nesnášel tento dům Blacků, nesnášel ten svůj ubohý pokoj, nesnášel Lupina! Nesnášel Harry! Ale ze všeho nejvíc za to všechno nesnášel sebe!

Vztekle odhodil lejstra, která ještě stále držel v rukou, na postel, až se rozevřela a na zem spadalo několik papírů.
Ihned zaujaly jeho pozornost.
Hlavně proto, že valná většina z nich byla čistě bílá. A co on si prozatím pamatoval, tak prázdné listy eliminovali již na začátku a nechali ve složkách jen ty popsané. Zvědavost mu nedala a začal se znovu prohrabovat obsahem, až naštvaně ztuhl. Pokrčil obočí a snaže se najít usvědčující fotografie, na nichž byly piktogramy, otvíral nové a nové složky. Ale bezvýsledně. Jejich nejnovější a nejtrefnější poznatky byly v trapu, stejně jako fotografie, pitevní správy, osobní poznámky a adresy příbuzenstva různých nebožtíků.
Zlověstně praštil pěstí do země a zaklel.
Musí urychleně promluvit s Evansovou.